Nehledě na to, že běžení je zábavný a je zadarmo.

Minulej tejden jsem takhle běžel z hospody Na Bábě v Bráníku. Tim, že má člověk v sobě několik piv a panáků, není cestou dehydratovanej a ethanol mu dodává energii, kterou by jinak věnoval opruznýmu blábolení a placení předraženejch jízd vehiklama.

Do kopce po Jeremenkový a pak kolem hospody Na Pekařce jsem se rozhod dejchat rychle, jako pes. Vyneslo mě to na Kavčí hory skoro stejně dobře, jako prolhaná a prokurvená volba toho ředitele ČT1 do jeho vlastníma prdama proprděnýho křesla.

Přes park, kolem kavárny postiženejch duší Na půl cesty, mě to hodilo na Pankrác, pak na Jezerku a to už jsem byl doma.

Tentokrát, to jsem se s kamarádama prošel od Akropole kolem TV vysílací věže na Žižkově, kterou ovládaj dobrý černý mimina. Trochu se mi to propojilo s tim ředitelem TV.

Rozloučili jsme se u Trafiky a já běžel dolů, směrem do Vršovic. Tahle část je krásná, jelikož člověk v podstatě letí...nejdřív parkem, potom po kolejích a nakonec...přes koleje.

Poslední fáze totiž probíhá na nádraží Vršovice.

Kdykoliv takhle běžim, je tam liduprázdno. Co by tam kdo hledal ve dvě v noci.

Tentokrát jsem viděl projíždět policejní auto po perónu. Vběhnul jsem do areálu a potkal policajta zničehonic.

"Počkejte, kam běžíte?"

"Asi...taghle...," ukázal jsem dopředu.

"No počkejte, to nemůžete...," slyšel jsem za sebou hluk.

Ale já už měl v sobě vítr.

Po perónu se běží hladce. Je rozšlapanej od miliónů pomalejch kroků. Je rozměklej od slz loučení a od těch krásnejch pocitů setkávání.

Běželo se mi tam krásně. Skrz hukot vichru a policejního světla, který vrhalo můj obrovskej stín na perón, jsem slyšel věty jako "STŮJTE," nebo "TAK STŮJTEEE!"

CHA! O tom, co stojí, rozhoduju teď jenom já.

Hledáček policejního auta mě našel, ale já letěl přes koleje a ani si nepamatuju, že bych se jich dotýkal.

To auto napříč kolejema přece nemůže...a to byla správná úvaha.

Na druhý straně jsem se neohlídnul, zmizel jsem v křoví a byl doma.

Jsem noční běžec.

A kdo mě potká, toho pohladí vítr.