U ohně je teplo.

Řikám si, kdy už konečně bude v Česku pořádná stávka. Oheň na střeše a slzák.

Je zima, šero a mlha. Ta mlha je teď prej lepší. Před dvaceti lety se ani nedalo vyjet s autem. Dívám se z kanceláře na ponurý obraz krajiny.

Ponuré stíny Italů, se plouží z kanceláře na pizzu.

Jedeme taxíkem do Milána, do hotelu, dvě piva a spát. Druhej den zpátky do močálu.

Mám mořskou nemoc. Míval jsem to jako dítě při jízdě autem na zadním sedadle. Teď to mám zas.

Asi nějak dětinštim.

Chudáci děti - zadní sedadla bych zrušil.

V hospodě si dám antipastu. Vždycky jsem si myslel, že tohle jídlo je opak nějakýho tuhýho krému.

Teď se z toho vyklubala vynikající opečená zelenina.

Eyal přeruší moje jezení.

"Nesnášim brouky..."

Zvednu obočí. Protikrém mi visí z huby.

" Jak vidim brouka, hned mizim...speciálně šváby. Měl jsem jednu oblíbenou modelku, ta vystoupila v jedný show, kde lidi žerou obzvlášť ohavný věci a snědla švába...od tý doby vždycky, když ji vidim, tak si představim, jak má toho brouka v držce. Nesnáším ji. Nenávidim ji!" vykřikne najednou.

"V armádě jsem jednou vyděsil celou posádku úpornym jekem. Přiběhli marines s puškama. Po zemi chodila deseticentimetrová stonožka."

Vsaju do krku opečenou papriku. Přemítám, jestli mu to mám říct. Nakonec se rozhodnu, že jo. Aspoň bude legrace.

"No, víš Eyale, v Thajsku jsme žrali šváby běžně. I kobylky a červy..."

Upřeně se ne mě přes stůl dívá.

"Si děláš legraci!"

"Ne, fakt...jako, chuť to nemá moc dobrou, ale je to výživný! Samej protein. Dá se na tom přežít."

Skloní hlavu a dá si ruce přes temeno. Něco mumlá hebrejsky.

Já pokračuju v jídle.

Už je ticho.

Další den jsme zase v kanclu, jako ten den potom, a pořád.

Ponuré jejich stíny, nechávají na skle sliny.