Reklama
 
Blog | Ivan Derer

20 let

Seděli jsme v Trafice na Vinohradech. Věděli jsme to všechno.

Hospodskej talk.

„Ne, bejval dobrej, teď se zkurvil.“

„Víš, že Robert chodí demonstrovat za jeho podporu?“

Reklama

„Jakto, Robert je přece skvělej, inteligentní člověk.“

U stolu to začalo trochu rachotit. Českej prezident nás, co se známe celej život, dokázal rozdělit.

Téma už nejde nastartovat. U stolu bychom se nakonec porvali.

Před dvaceti lety jsme takhle seděli a drželi se proti komoušům za jeden názor. Teď se už o politice můžem bavit jenom v menších skupinkách s podobnym názorem, protože hovorem o politice můžeme ztrácet přátele. Na kámošovi z díry po granátu může ulpět smrad politika a nakonec vás napadne, že ho skopnete zpátky do díry, když má takový názory.

„Dáte si eště drink?“

Zezhora se ozývá hluk v američtině. Američani seděj i vedle.

Liberalismus se na nás směje z tý díry po granátu. Skopnem ho zpátky.

Bába přijde, sedne si ke stolu a začne se líbat se psem. Dávaj si francouzský polibky.

Je to svoboda!

Barmanka si trochu znuděně čte knihu.

Dopijeme a jdeme domů. Já běžim, jako vždycky.

Předběhnu tramvaj.

To bych před dvaceti lety nedokázal. To poznání mě překvapí. Projedu svůj život dvacet let zpátky.

Bylo to zkurvený a skvělý.

Nevim komu mám bejt vděčnej.

Spim dvě hodiny a v šest jsem na letišti.

V půl devátý už jedu do centra Mnichova.

„Tak, kam to bude?“ ptá se mě taxikář.

„Saint Martin strasse…“

Na zadnim sedadle se pohybuju po hranici snu. Jsem zase na pláži v Rio de Janeiru. Ta pláž se prolíná s bulvárem v Buenos Aires.

„Posranej Chávez,“ řikám ze sna a budim se, před očima obrázek xindla, kterej chce rozpoutat peklo tam, kde už je.

Potom dumám o tom, jaká bude moje cesta do Izraele.

Pomalu zase usínám.

Potkávám sám sebe na chodníku. Jdu právě z Albertova a já, o dvacet let starší, jdu směrem z Nuslí.

„Tak co?“ říkám tomu mladýmu.

Dívá se na mě překvapeně.

„Co čumíš?“ řikám mu.

„Vlasy, KDE MÁM vlasy!?“

„Cha,“ odpovídám a vyprávim mu to, co jsem tady před chvílí popsal.

Dívá se na mě podezřívavě.

„Kecáš!“

„Ne, fakt to tak bude. Připadá ti to nepředstavitelný, že jo.“

„Havel prezident?! Jakej Klaus…toho neznám. Zrušená povinná vojna? Budu žít v Jižní Americe, jezdit na vlnách v Baskicku?! Předbíhat tramvaje? CO MI TO TU VYPRÁVÍŠ!? Izrael…“

Usmívám se na něj. Tváře mu hoří ve zmatku. Prohrábne si vlasy a kouká na mě.

„Pivo na letišti stodeset.“

„Cože?!“

„No jo člověče, peklo.“

Opře se o zeď baráku. Nad náma duní metro, prchající vnitřkem mostu sebevrahů od Kačerova na Muzeum, kde se přestupuje směrem na Leninovu.

„Říkáš mi, že budu psát knihy, kde budu moct beztrestně napsat slovo „komouši?“

„No jo, a nejen to. Budeš moct klidně napsat, že Gott je zmrd.“

„COŽE, on tam bude eště furt prudit? Ty mě sereš!“

„Cha, a nejen on. Ale horší budou hromady účtů každej měsíc a politici, srovnatelný s těma, který už znáš. Odporný podnikavci, jaký jsi ještě neviděl. Fakt odporný typy…sliz. V práci, kterou budeš HLEDAT třeba půl roku nebo i dýl, na tebe třeba někdo promluví takhle: We have a CCITs and twoo CCIPs so GCC can contact TS BU to resolve.“

„Člověče, a myslíš, že to stojí za to?“

Usměju se na něj.

Dívá se na mě bezelstně.

„Neptej se mě, prožij si to a uvidíš,“ řikám mu a to už taxikář zastavuje a já vycházim do podzimního mnichovskýho rána a v ranním oparu, na pozadí zlatem se blýskajících jilmů, ho vidim, jak pomalu odchází a najednou s překvapením zjišťuju, že se mi oči plní vodou.

Pateticky si uplivnu, promnu si koutky očí a vkročim do budovy.

Welcome to the new world, stojí tam napsáno na zdi.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama